Regulovat nebo neregulovat?

Současná situace na finančních trzích, je považována za nejhorší od dob Velké deprese. Na druhou stranu ve své podstatě žádný nový jev nesledujeme. Opět došlo ke splasknutí nějaké formy bubliny, tentokráte na trhu s hypotékami.

V takovýchto situacích vždy vzrůstá počet hlasů volajících po větší regulaci ekonomiky, v prvé řadě bankovního, resp. finančního sektoru, neboť zejména v něm vidí veřejnost to hlavní shromaždiště „dravých žraloků" dychtících po zisku a tedy hlavní zdroj vzniku oné bubliny. Staví se tak proti sobě paradigma volného trhu a snaha tento trh regulovat. Na obou stranách slýcháme obvyklé argumenty, tj. obhájci volného trhu (zpravidla nositelé ekonomického vzdělání) tvrdí, že stát nemá do ničeho zasahovat a tržní subjekty si mají se situací samy poradit, naopak zastánci regulace (zpravidla nositelé jakéhokoliv jiného, jen ne ekonomického vzdělání) vidí v situaci důkaz toho, že volný trh spěje automaticky do problémů a v zájmu stability je nutno jej externě regulovat. Navíc toto téma má nevyhnutelně výrazný politický rozměr.

Stejně jako se střídají roční období, střídají se v ekonomice fáze růstu a fáze poklesu (byť ne tak pravidelně a předvídatelně). Pokles na trhu (stejně jako pokles teploty v zimě) je něco, co je tomuto mechanismu vlastní, samo o sobě by tak nemělo být zdrojem snah o regulaci. Navíc, regulátoři obvykle bývají vedení snahou jednorázovým opatřením změnit nějaký tržní jev s tím, že už obvykle nepředpokládají také zpětnou reakci trhu, která nakonec může vyústit v další pohyby dříve nepředvídané, které pak opět vyvolají snahu něco dále zregulovat. Regulace tak plodí další regulaci.

 Ekonomie je definována jako věda o tržním mechanismu, což je mechanismus, kterým se omezené zdroje rozdělují mezi neomezené potřeby. Neomezené potřeby vycházejí ze samotné lidské podstaty, omezenost zdrojů z čistě fyzikální podoby surovin nebo z omezeného počtu pracovních sil atd. Peníze se historicky vyvinuly jako jeden fyzický statek zajišťující funkci oběživa. Velmi se osvědčily zlaté mince. Výklad historie peněz od jejich prvopočátku do současné podoby nekrytých peněz vydá na několik publikací, omezme se tedy v současné chvíli pouze na konstatování, že nyní v době nekrytých peněz žádná přirozená síla nebrání vzniku dalších a dalších peněz. Kde je pak tržní mechanismus s jeho omezenými zdroji? Ve světě, kde peníze nejsou opravdu omezenou surovinou, nelze hovořit v čistém slova smyslu o trhu. Narůstající bublinu peněz lze ilustrovat trvalou inflací, která v dlouhodobém měřítku kopíruje množství peněz v oběhu. Pouze to, že se jedná o jev působící dlouhodobě v malých dávkách, způsobuje naše vnímání inflace jako běžné součásti tržní ekonomiky, podobně jako sníh v zimě (ten ovšem na jaře roztaje).

 Za minulý týden bylo světovými centrálními bankami finančním institucím půjčeno nebo přislíbeno několik stovek miliard dolarů. Tyto kroky do značné míry uklidnily situaci a přispěly ke stabilizaci sektoru, projeví se to následně i v reálné ekonomice. Na druhou stranu, tato opatření přispívají k tomu, že se netržní situace ohledně peněz dále prohlubuje. V účelné snaze krátkodobě stabilizovat trhy nám tak ovšem uniká dlouhodobé negativum současných kroků. Ad hoc vládní opatření by tak neměla být konečným řešením současné situace, tím by mělo být nastavení systému takovým způsobem, aby obsahoval přirozené tržní samoregulační mechanismy. Napadá kromě mně také někoho jiného myšlenka návratu ke komoditnímu standardu?