Opatrný investor a běžné akcie

Investiční přednosti běžných akcií

V prvním vydání naší knihy z roku 1949 jsme považovali za nezbytné uvést na tomto místě rozsáhlé pojednání o nutnosti zahrnout významnou měrou do všech investičních portfolií akciovou složku. Na počátku roku 1949 činil průměrný roční výnos akcií za posledních dvacet let pouze 3,1 %. Výnos dlouhodobých státních obligací byl 3,9 %, což znamenalo, že 10 000 dolarů investovaných do akcií by za dané období představovalo hodnotu 18 415 dolarů, kdežto kdybychom tuto částku investovali do obligací, měli bychom za dvacet let 21 494 dolarů. Je více než samozřejmostí, že rok 1949 byl naprosto ideálním pro nákupy akcií: v průběhu dalších deseti let generoval index Standard & Poor’s 500 roční průměrný výnos 20,1 %, což bylo jedním z nejlepších dlouhodobých průměrných výnosů v historii akciového trhu Spojených států.

Veřejnost pohlížela na běžné akcie jako na vysoce spekulativní, tedy velice nebezpečnou investici; od roku 1946 totiž akcie z tehdejších vysokých úrovní značně poklesly, avšak místo aby přilákaly investory svými nízkými cenami, měl tento pokles přesně opačný efekt ve formě podkopání důvěry v akciové investice. Již jsme popisovali zcela opačnou situaci, ke které došlo v následujících dvaceti letech, kdy vysoké růsty jejich kurzů udělaly z akcií zdánlivě bezpečné a ziskové investice na rekordně vysokých úrovních, které však ve skutečnosti znamenaly vysokou míru rizika.

Obhajobu investic do akcií jsme v roce 1949 postavili na dvou hlavních bodech. Za prvé, akcie nabízely významný stupeň ochrany proti inflaci způsobující erozi investorova majetku, kdy obligace nepředstavovaly na druhé straně ochranu žádnou. Druhou výhodou běžných akcií je jejich vyšší průměrný výnos. Ten je generován jednak průměrným dividendovým výnosem, který byl vyšší než průměrný úrokový příjem z kvalitních obligací, a jednak základním faktorem růstu tržní hodnoty akcií, jímž jsou reinvestice nerozdělených zisků.

I když tyto dvě výhody patří mezi nejdůležitější znaky akcií – jejichž výsledkem je historicky mnohem lepší výkonnost akcí v porovnání s obligacemi – snažíme se neustále připomínat, že tyto výhody mohou být zcela promarněny, pokud by investor pořídil akcie za příliš vysoké ceny. To byl přesně případ roku 1929, kdy akciím posléze trvalo 25 let, než se vyšplhaly zpět na úroveň, ze které katastrofálně v letech 1929 až 1932 spadly. Tenkrát, 3. září 1929, uzavřel index Dow Jones Industrial Average na rekordní úrovni 381,17 bodu. Na této úrovni opět uzavřel až 23. listopadu 1954 – po téměř čtvrtině století – kdy dosáhl úrovně 382,74 bodu. (Když říkáte, že hodláte investovat do akcií „na dlouhou dobu“, musíte si uvědomit, jak dlouhá doba z toho nakonec může být; musíte si uvědomit, že mnoho investorů, kteří nakoupili akcie v roce 1929, se již návratu na jejich původní hodnotu nedočkalo.)

Nicméně pro trpělivého investora, který reinvestoval zpět své příjmy, byly výnosy z akcií kladné i v těchto neutěšených časech, a to z důvodu vysokého dividendového výnosu, který činil 5,6 %. Podle profesorů Elroye Dimsona, Paula Marshe a Mikea Stauntona z London Business School, kdybyste v roce 1900 investovali 1 dolar do akcií a všechny obdržené dividendy utratili, hodnota vašeho portfolia v roce 2000 by činila 198 dolarů. Pokud byste však dividendy reinvestovali, vaše akciové portfolio by mělo hodnotu 16 797 dolarů! Dividendy patří bez výhrad k největší síle akciového investování, nejsou jen něčím, o čem uvažujete až v druhé řadě.

V roce 1957 přišly akcie, opět z důvodu vysokých cen, o svou výhodu vyššího dividendového výnosu (než činil úrokový výnos z obligací). Proč „vysoké ceny“ akcií ovlivňují jejich dividendový výnos? Dividendový výnos je spočten jako poměr vyplacené dividendy na akcii k ceně akcie. Když společnost vyplácí dividendu ve výši 2 dolary na akcii, která je obchodována za 100 dolarů, činí dividendový výnos 2 %. Dojde-li ale ke zdvojnásobení ceny akcie, poklesne dividendový výnos (nezmění-li se absolutní výše vyplácené dividendy) na polovinu, tedy na 1 %.

V roce 1959, kdy vývoj, jehož náznaky zachytil Graham již v roce 1957, byl již zcela evidentní, prohlašovali někteří odborníci na Wall Street, že tento trend nemůže dlouho vydržet. Nikdy před tím nevynášely akcie méně než obligace; přece jen, jsou-li akcie rizikovější než obligace, proč by někdo kupoval akcie, když nepřinášejí vyšší dividendu, která by kompenzovala dodatečné riziko? Experti tvrdili, že obligace budou přinášet vyšší výnos než akcie jen po několik měsíců a poté se vše vrátí do „normálu“. O více než čtyřicet let později můžeme říci, že se situace do „normálu“ nevrátila nikdy; dividendový výnos z akcií zůstává (doposavad) pod úrovní úrokového výnosu z obligací. Zbývá jen čekat, zda inflace a hospodářský růst budou v budoucnu schopny vykompenzovat obrovské dopady tohoto negativního vývoje.

Domníváme se, že čtenářům musí být zcela patrné naše antipatie k běžným akciím dnes, koncem roku 1971, když je jejich cena – měřeno indexem DJI – na úrovni 900 bodů. Nicméně z důvodů, které jsme uváděli, máme pocit, že opatrný investor si nemůže dovolit držet portfolio bez podstatné akciové složky, i když na ni musí pohlížet jako na menší ze dvou zel – kdy tím větším je riziko spojené s portfoliem složeným výhradně z obligací.

Pravidla pro akciovou složku portfolia

Výběr akcií do portfolia opatrného investora by mělo být relativně jednoduchou záležitostí.

Uvádíme nicméně čtyři pravidla, kterými je vhodné se řídit:

1. Akciová složka by měla být dostatečně, nikoliv však přehnaně diverzifikovaná. To

znamená držet minimálně 10, ale maximálně 30 různých akciových titulů.

2. Každá vybraná společnost by měla být velká, prominentní a konzervativně financovaná. I když jsou tato adjektiva velice neurčitá, jejich obecný smysl je zřejmý.

3. Každá společnost by měla mít dlouhou historii vyplácení dividend. (Tento požadavek splňovaly v roce 1971 všechny společnosti zahrnuté do indexu Dow Jones Industrial.) Abychom byli v tomto bodě více konkrétní, dlouhou historií rozumíme alespoň dvacetiletou nepřerušenou řadu dividendových výplat.V současné době by měl opatrný investor trvat pravděpodobně jen na desetileté nepřerušené řadě dividendových výplat (kdyby tento předpoklad eliminoval z úvah pouze jedinou společnost indexu Dow Jones Industrial, a to společnost Microsoft, ale stále by ponechal na výběr širokou škálu 317 akciových emisí, jenž jsou zahrnuty v indexu S & P 500). Dokonce ani trvání na dvacetileté nepřerušené řadě dividendových výplat by nebylo až tolik restriktivní; podle studie firmy Morgan Stanley tento předpoklad koncem roku 2002 splňovalo 255 společností indexu S & P 500.

4. Investor by si měl stanovit limitní cenu, za kterou bude ještě ochoten akcii koupit, a to na základě zisků společnosti za posledních, řekněme, sedm let. Dle našeho názoru by tento limit měl být na úrovni 25násobku těchto průměrných zisků na akcii, neměl by však být vyšší než 20násobek zisků na akcii vygenerovaných společností za posledních dvanáct měsíců. Tento předpoklad však eliminuje z portfolia téměř všechny nejsilnější a nejpopulárnější akcie. Zejména by prakticky zakázal veškeré akcie z kategorie „růstových akcií“, které byly po několik minulých let hlavními favority mezi spekulanty a institucionálními investory. Pro obhajobu tak drastického opatření se samozřejmě nyní musíme vytasit s velice pádnými argumenty.

Úryvek je z knihy "Inteligentní investor", autor Benjamin Graham, vydané nakladatelstvím Grada Publishing, více informací naleznete na http://www.grada.cz/