Krize: zničí nás místo cel státní dotace?

S pokračováním finanční krize se ozývají hlasy, že zvýšení cel v dnešní době je mnohem méně pravděpodobné než v době Velké deprese v letech 1929-1933. Globální prostředí je prý dnes jiné, a tak je nepravděpodobné, že by krize byla zhoršena protekcionismem. Tenkrát se světový obchod propadl o dvě třetiny a uzavírání trhů proměnilo recesi v plně rozvinutou depresi. I když můžeme souhlasit s prvním argumentem, neznamená to, že zhoršení krize do podobné míry může být nyní zcela vyloučeno. Protekcionismum má mnoho tváří. Dnes může namísto tehdejšího zvyšování cel nastoupit boj prostřednictvím subvencí.

Ale vezměme to postupně: v současnosti se skutečně zdá zvyšování cel mnohem méně atraktivní než v době Velké deprese. Dnes je cca 72,5 % importu realizováno buďto v rámci celních unií či zón volného obchodu, jako je EU a NAFTA, nebo mezi zeměmi OECD. Tehdy byla omezení výše cel kompletně zrušena, zatímco dnes jsou na úrovni stanovené Světovou obchodní organizací (WTO). Pro 75 % světového obchodu tedy platí, že cla mohou být zvýšena pouze za cenu porušení příslušných obchodních pravidel, tedy "nelegálně". Navíc dohody často umožňují ostatním zainteresovaným stranám zavést "legální" sankční cla a další protiopatření, pokud k porušení dojde. To ještě více snižuje atraktivitu zvyšování cel.

Z toho tedy vyplývá, že riziko protekcionismu existuje "jen" u o trochu více než 25 % světového obchodu. Primárně je to zásluhou emerging markets, které od Uruguayského kola jednostranně snižovaly svá cla pod dohodnutou úroveň. Zde nyní mohou být cla zvýšena v rámci domluvených pravidel; mezi jinými této možnosti již využilo Turecko a Indie. V každém případě tato opatření mohou vést ke snížení světového obchodu až ve výši 400 bilionů EUR (dle odhadu Evropské komise). Nicméně se v době silného intraindustriálního obchodu zdá, že existuje menší riziko dalšího významnějšího zvyšování cel. A to proto, že exportéři jsou často zároveň importéry výrobních vstupů a mají tak malý zájem na zvyšování cel nebo devalvaci měn, neboť tato opatření by jim současně prodražila dovoz. Ze všech těchto důvodů se zdá být lobby za přímé bariéry obchodu mnohem menší, než bývala - firmy integrované do mezinárodních řetězů přidané hodnoty budou méně naléhat na své vlády, aby zvýšily cla.

Znamená to tedy, že riziko protekcionismu je dnes od začátku menší? Ne, neznamená. Protože pouhý fakt, že tradiční kanály protekcionismu jsou zablokovány, neznamená, že se země a firmy nebudou snažit dále uchylovat k opatřením ke zvýšení konkurenceschopnosti svých produktů v dobách poklesu poptávky jako ve třicátých letech. Opatření se jednoduše stávají postrannějšími, nepřímějšími, ve formě mimocelních obchodních bariér. Mezi nimi představují bezpochyby největší nebezpečí co do dopadů narušení obchodu národní subvence - když pro nic jiného, tak pro míru, v jaké jsou plánovány nebo již implemetovány.

V průmyslových zemích již byly vyčleněny subvence ve výši 43 bilionů dolarů pro automobilový průmysl. USA dosud americkým výrobcům aut transferovaly 17,4 bilionů dolarů - a konečné řešení stále nebylo nalezeno. Další země (včetně Japonska, Francie, Velké Británie, Švédska a Brazílie) následovaly jejich příkladu a aby "vykoupily" své automobilové sektory a předešly či zabránily diskriminaci, poskytly jim přímou pomoc v celkové výši 20 bilionů dolarů.

V zemědělství v praxi subvence někdy vstupují do hry automaticky, když ceny produktů spadnou pod určitou úroveň. Podle odhadů Světové banky subvence americkým farmářům vzrostou v tomto roce o 22 % na 9,9 bilionů dolarů. EU v lednu znovuzavedla "vývozní náhrady" za máslo, sýr a sušené mléko. Emerging markets jako Čína, Brazílie a Argentina se pokoušejí plout proti proudu s vlastními subvencemi v celkové výši zhruba 5 bilionů dolarů.

Boj subvencí se rýsuje. Vypadá to, že praktiky protekcionismu se posouvají od diskriminace zahraničních konkurentů zaváděním cel směrem k aktivnímu poskytování preferenčního zacházení domácím firmám prostřednictvím subvencí. A to je ten bod, kde již nelze použít logiku intraindustriálního obchodu jako protiargument, neboť subvence v tomto případě neznamená (na rozdíl od cel) pro domácí firmy žádné omezení. Důsledkem toho existuje dokonce značná lobby, která momentálně preferuje opatření v této šedé zóně protekcionismu.

Nesporně nemají vlády během současné krize jinou možnost než podporovat ekonomiku; podpůrná opatření pro údajně "systémově důležité" sektory a dodavatele však vždy budou rovnocenná preferenčnímu zacházení s nimi vůči konkurentům ze zahraničí. Přebytečné kapacity budou chráněny a adaptační procesy a/nebo konec existence na trhu budou omezeny. A těmi, kteří za to budou muset zaplatit, budou zahraniční dodavatelé, kteří jsou možná více konkurenceschopní, stejně jako domácí spotřebitelé. Fakt, že rozpočtová omezení znamenají pro takový souboj subvencí určitá omezení, nesnižuje jeho svárlivost. Protože čím více je porušován duch volného obchodu, tím dříve budou protekcionistické tendence pravděpodobně eskalovat. Například by zřejmě následovala odvetná opatření v emerging markets.

Zdá se tedy legitimní otázkou, zda by dnešní boj prostřednictvím subvencí nemohl vést k uzavření trhů ve velmi podobné míře jako boj prostřednictvím celních tarifů ve třicátých letech a zda by výsledky nemohly být podobné. Dát zelenou protekcionistickým tendencím by v každém případě bylo fatální.

Tim Sprissler

http://www.dbresearch.com