Úrokové sazby v krizových obdobích

V dřívějších časech bylo obvyklé, že finanční krize bývaly doprovázeny vysokými úrokovými sazbami. Je to přirozené: většina finančních krizí nastala proto, že z různých důvodů se na trhu objevil náhlý nedostatek kapitálu. Měnové krize bývaly doprovázeny vysokými sazbami proto, že se centrální banka snažila podpořit kurs domácí měny vůči zlatu či jiným měnám.

Od 11. září 2001 však platí jiné pravidlo. Federální rezervní systém tehdy podpořil finanční trhy obrovskou injekcí hotovosti, aby předešel možné bankovní či finanční krizi. Naopak kursy měn jsou nyní zpravidla volně plovoucí: centrální banky jim proto přikládají stále menší význam.

Příkladem expanzivní měnové politiky v krizi bylo i období 2007 – 2008. Centrální banky USA, Eurozóny, Velké Británie, Kanady a Švýcarska se v březnu 2008 opět rozhodly podpořit globální finanční systém mimořádným přísunem nových peněz o hodnotě přes 230 miliard dolarů. Přísun peněz na trhy měl zmírnit dopady úvěrové krize, která ohrožuje stabilitu fi nančního systému vyspělých zemí. Od prosince 2007 do začátku března si banky již takto půjčily přes 160 miliard dolarů.

Zpráva o řízené intervenci velkých centrálních bank byla chápána jako pozitivní. Na finančních trzích panovala od začátku srpna 2007 těžká krize důvěry. Banky měly obavy půjčovat si navzájem na mezibankovním trhu. Ve světovém tisku se objevily termíny jako „credit crunch“ nebo „credit squeeze“, což znamená omezení tvorby úvěrů kvůli obavám bank z možného zhoršení úvěrové kvality dlužníků.

V České republice jsme jeden pořádný „credit crunch“ zažili po květnu 1997, kdy Česká národní banka náhle prudce zvýšila úrokové sazby. Snažila se touto cestou hájit kurs koruny, který byl tehdy vázán na koš německé marky, dolaru a několika dalších měn. Dopady na českou ekonomiku byly tehdy velmi nepříjemné a měly i závažnou politickou dohru. Kdyby nastal globální „credit crunch“ – „úvěrové zadrhnutí“ – důsledky by byly drtivé.

Co nám říká historie: Černý pátek na neworské burze

Toto samozřejmě centrální bankéři vyspělých zemí vědí. Velmi dobře znají i historii roku 1929, kdy globální úvěrová krize zahájila tragické období Velké deprese. Ve školách se chybně učí, že krize z první poloviny 30. let byla způsobena pověstným Černým pátkem na newyorské burze, ale pád akcií byl jen reakcí na bankovní krizi. Ta byla způsobena právě nedostatkem likvidních prostředků.

Hospodářská politika koncem 20. let byla zcela odlišná od té nynější. Prvořadým cílem bylo udržení pevného kursu měny vůči zlatu. Zlatý standard byl mylně chápán jako nutná a zároveň postačující podmínka pro cenovou a hlavně hospodářskou stabilitu. Když se tedy na podzim 1929 objevily spekulativní tlaky na devalvaci dolaru vůči zlatu, Federální rezervní systém reagoval zvýšením úrokových sazeb: podobně jako ČNB v roce 1997.

Když pak bankovní krize naplno propukla, centrální banka ani vláda nepodnikly jediný krok ke stabilizaci situace. Tehdejší politický konsensus byl takový, že recese přicházejí a zase odcházejí, a vlády s tím nemohou a nemají nic dělat. Tehdejší americký ministr financí prosazoval názor, že recese znamená vlastně odstranění následků přebujelého ekonomického boomu 20. let a je tudíž zdravá. Doslova prohlásil, že je třeba „zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti.“ Tvrdil, že recese „očistí systém od hniloby. Vysoké životní náklady i život nad poměry pominou. Lidé budou pracovat tvrději a budou mít lepší morálku. Hodnoty se vrátí na správnou úroveň a podnikaví lidé se vzchopí na úkor méně schopných.“

Andrew Mellon si nedokázal představit katastrofální důsledky této politiky. Za několik let, v roce 1933, činila výkonnost americké ekonomiky necelé dvě třetiny úrovně z roku 1929. Nezaměstnanost byla gigantická a sociální problémy nesmírné. Steinbeckův román Hrozny hněvu, který vypráví o cestě rodiny zkrachovalého farmáře za nadějí v podobě práce česáčů ovoce v Kalifornii, tehdejší poměry dobře ilustruje.

Jen někteří ekonomové, mezi nimi Ralph Hawtrey, Irving Fisher a John Maynard Keynes, včas varovali před katastrofou a věděli, jak předejít nejhoršímu. Receptem, který i tehdy mohl fungovat, by bylo uvolnění měnových kursů, opuštění zlatého standardu, a především zaplavit peněžní trh hotovostí. Takto lze překonat krátká období paniky, která jsou pro vznik bankovních krizí kritická. Až panika přejde, lze následně stáhnout přebytečnou hotovost a tím předejít zvýšení inflace.

Jak z recese ven

Injekce peněz do ekonomiky jsou samozřejmě jen symptomatickou léčbou, která neřeší kořen problémů. Neřeší nedostatečné systémy pro řízení rizika v bankách; ostatně v tržní ekonomice není možné, aby centrální orgány detailně přikazovaly jednotlivým firmám, co mají dělat. Nicméně když hrozí krize, centrum musí hodit záchranný kruh, ačkoli to z hlediska některých tržně puristických teorií není správné.

Ano, z hlediska ekonomické teorie bylo by snazší a čistší, aby se centrální banka věnovala čistě jen inflačnímu cílení. Ovšem lidé nežijí v teorii, nýbrž v realitě. A v realitě je lhostejné, jaká teorie je zachrání před nezaměstnaností a bídou, hlavně když tato teorie funguje v praxi. Období velmi expanzivních měnových politik uprostřed krizí se nám nemusejí z různých důvodů líbit, ale díky nim nyní ekonomiky vyspělých zemí zaznamenávají podstatně méně recesí než dříve. Tyto recese jsou navíc podstatně mělčí a kratší. Aktivistická měnová politika má své nepopiratelné výhody.

Příště: Inflace – historie a podstata

Čtěte také: Ekonomická logika inflace, úrokových měr a hospodářského růstu

Úryvek je z knihy "Investiční strategie pro třetí tisíciletí, 5. přepracované a rozšířené vydání", autor Pavel Kohout vydané v roce 2008 nakladatelstvím Grada Publishing, více informací naleznete na http://www.grada.cz