Čerstvá opatření americké vlády: změní se něco?

S neuvěřitelnou silou gradující finanční krize, která jen za poslední měsíc ubrala ze světové tržní kapitalizace akciových trhů 12 bil. USD (26%) a od začátku letošího roku již 45%, přiměla americkou vládu i její evropské protějšky k zatím nejrazantnějším opatřením na záchranu a oživení globálního finančního systému. Americká vláda bude místo pouhého odkupování toxických aktiv používat 700 mld. záchranný balíček na rekapitalizaci bank. Posun je logický - finanční trhy již ztratily i poslední zbytky naděje, že by původní plán mohl zabránit dalšímu zhoršování krize a ceny aktiv (ať už akcií nebo například nemovitostí) své propady naopak ještě prohloubily. Americká administrativa tedy veřejně přiznává, že situaci až doposud neustále podceňovala, a že její původní plán není dostatečný.

Jaký je tedy zatím poslední krok americké vlády, jenž bude oficiálně oznámen až během dneška? Ve zkratce řečeno půjde o přímou rekapitalizaci, neboli poskytnutí čerstvého kapitálu bankám ve formě přednostních akcií a warrantů. Zdá se vám, že o podobném kroku jste nedávno již slyšeli? Ano, velmi podobnou transakci před nedávnem oznámil známý finanční magnát Warren Buffet při koupi podílu v General Electric. Americká administrativa se netají tím, že právě Buffet patří k těm, kteří ministru financí Paulsonovi a jeho lidem radí, jak s krizí naložit. Právě Buffet tedy mohl mít v novém plánu své prsty. Tak či tak, plán přináší trhu několik podstatných (i když vesměs nikoliv překvapivých) informací:

a)       Čistě tržní řešení bez zásahu státu je v současné fázi krize již nemožné - můžeme se tedy obávat morálního hazardu, může nás děsit růst vlivu států na své ekonomiky a bankovní systém, snad i hovořit o socialismu v kolébce kapitalismu...aktuální krize však dosáhla takových rozměrů, že elegantnímu řešení spočívajícímu v ponechání věcí na volném trhu dnes nevěří ani ti nejliberálnější z nás;

b)       stát přichází se svými řešeními vždy pozdě - ačkoliv mnoho významných ekonomů doporučovalo rekapitalizaci jako nezbytný krok k obnovení důvěry na trzích již při vytváření záchranného fondu, vláda vážnost situace opět rozpoznala pozdě, což nepochybně stálo mnoho peněz nejen investory, ale i daňové poplatníky v USA a dalších zemích (viz například vlna garancí bankovních vkladů). A to samozřejmě nehovoříme o fatálním selhání dohledu nad bankovním resp. finančním trhem v posledních pěti až deseti letech;

c)       stát bude mít tendenci regulatorní opatření nyní přehánět - americká vláda (a o to více evropské vlády) budou chtít obnovit si důvěryhodnost tím, že budou mít tendenci, i pod vlivem populismu, regulovat více než je zdrávo a v oblastech, kde to není nutné. Příkladem jsou již dnes značné tlaky na změnu účetních pravidel zpět od tržních principů částečně zavedených nedávno (fair value accounting) k historickým cenám (o této problematice jsem původně chtěl psát dnes a nepochybně se k ní vrátím v některém z příštích komentářů).

Vraťme se nicméně k aktuálnímu návrhu americké vlády. Devět největších bank v USA obdrží celkem 125 mld. USD kapitálu, přičemž bankám nebyla dána možnost rozhodnout se, zda pomoc chtějí či nikoliv. Dalších 125 mld. USD (peníze půjdou právě z 700 mld. USD balíčku) obdrží ostatní banky a další finanční instituce podle klíče, který je v době psaní tohoto komentáře zatím neznámý. Washington zdůrazňuje, že chce používat peníze daňových poplatníků na koupi podílů pouze ve zdravých bankách (otázkou je, jak se dnes pozná zdravá banka...) a obnovit tak důvěru soukromých investorů v tyto banky. Skutečně, hlavním cílem by mělo být to, aby si banky v následujících letech dokázaly obstarat dostatečný kapitálový polštář ze soukromých zdrojů, jinými slovy těmto soukromým zdrojům jasně ukázat: „podívejte se, banky dostaly nový kapitál a jsou podle našeho názoru dostatečně solventní na to, aby jste se nemuseli bát své peníze do nich vložit". Ideálním výsledkem tedy bude, pokud si banky v příštích řekněme pěti letech dokáží obstarat několikanásobně více soukromého čerstvého kapitálu než jaký nyní poskytuje stát. A ten na této operaci jednou daňovým poplatníkům může i celkem solidně vydělat. Tomu odpovídá i nastavení dividendy (úroku) přednostních akcií, které stát obdrží: v prvních pěti letech „charitativních" 5%, po uplynutí této doby se dividenda zvýší na 9%, což již více odpovídá tržním podmínkám. V této době by tedy již banky podle záměru US vlády měly mít dostatek kapitálu.

Jen pro představu, jaký podíl vlastně stát v bankách získá: tak například v kdysi největší americké bance Citigroup, do níž stát nasype 25 mld. USD, získá přibližně čtvrtinový podíl, v JP Morgan cca 15% a své domovské bance, Goldman Sachs, ministr financí Henry Paulson přidělí pravděpodobně 10 mld. USD, tedy něco kolem 20% kapitálu. Tato opatření však nejsou jediná, která americká vláda zavádí. Po vzoru svých evropských kolegů budou i Spojené státy dočasně ručit za tříleté bondy, které budou od nynějška banky emitovat k zajištění svého financování. I tento krok by se měl pozitivně odrazit na poklesu mezibankovních úrokových sazeb, které i přes včerejší a předpokládaný dnešní pokles zůstávají stále v nebeských výšinách. A pokud je z těchto výšin nedokáží dostat ani opatření přijatá v posledních dnech, těžko budou světové vlády a centrální banky hledat další esa v rukávu.

Když celou situaci shrneme, zjistíme, že opatření, která byla doposud přijata, de  facto již vyčerpala téměř všechny teoretické možnosti, které se nabízely: FED se rozhodl poskytovat peněžnímu trhu neomezený přísun dolarů, vlády v USA i v EU se dohodly na garanci za bankovní obligace a v mnoha případech za veškeré bankovní vklady klientů, došlo ke koordinovanému snížení úrokových sazeb téměř po celém světě, bylo rozšířeno portfolio cenných papírů, kterými mohou banky za krátkodobé půjčky ručit, státy EU se dohodly na možnosti kapitálově zachránit velké evropské banky, americká vláda oznámila koupi podílů v největších finančních institucích. Výše uvedený výčet hovoří sám za sebe. Pěkně pohromadě ovšem dost možná také působí až neskutečným dojmem, který téměř nahání strach. Strach z toho, co by se stalo, kdyby ani tato opatření trh nepřesvědčila. Kromě snížení úrokových sazeb až na nulu (v lepším případě) a ještě většího či dokonce úplného zestátnění bankovních sektorů v USA a v EU (v případě nejhorším), mě již příliš dalších možností nenapadá.