Automatické investování: správný koncept?

V prvních letech cenového nárůstu akcií, který započal na přelomu let 1949 až 1950, se investoři relativně intenzivně zajímali o různé metody, jak lze využít cenových cyklů akciového trhu. Tyto metody se nazývaly formula investment plans, tj. investování podle programu (vzorců) či automatické investování.

Podstatou všech těchto strategií – vyjma strategie dollar cost averaging – je, že investor automaticky prodává část svých akcií, když dojde k nějakému podstatnému nárůstu na trhu. Ve většině z nich pak platí, že dojde-li k velmi velkému pohybu trhu směrem nahoru, je to signál pro prodej celého portfolia držených akcií; některé metody však stanovují, aby si investor ponechal určitou malou část akciového portfolia za všech okolností.

Tento přístup má svůj dvojí půvab: jednak zní relativně logicky (a konzervativně) a jednak vykazuje excelentní výsledky, je-li aplikován zpětně na historický vývoj akciového trhu. Bohužel pro investory obliba těchto metod dosáhla svého maxima vždy v době, kdy byl daný přístup odsouzen k nejmizernějšímu fungování. Většina z těchto „automatických investorů“ neměla ve svých portfoliích v polovině padesátých let téměř žádné akcie. Ano, realizovali sice velice zajímavé zisky, ale v širším slova smyslu jim poté akciový trh „utekl“ a jejich programy jim dávaly jen velmi omezené možnosti pro zpětný nákup akcií.

Mnoho těchto „automatických investorů“ prodalo všechny své akcie na konci roku 1954, kdy americký akciový trh vyrostl o 52,6 %, což byl tehdy druhý největší nárůst hodnoty akcií za jeden rok. Během následujících pěti let, kdy akcie zdvojnásobily svou hodnotu, stáli tito „časovači trhu“ pravděpodobně zcela mimo akciový trh.

Ti, kdo investovali podle programů, ať již jakýchkoliv, zažili počátkem padesátých let

podobnou zkušenost jako investoři, kteří zhruba před dvaceti lety přijali za svou čistě

mechanickou strategii investování známou jako Dowova teorie. V obou případech platilo, že okamžik, kdy se staly tyto strategie populárními, definoval i časový limit jejich úspěšného fungování. I my jsme měli podobně rozpačitou zkušenost s naší vlastní metodou „centrální hodnoty“, jež měla indikovat nákupní a prodejní úrovně indexu DJI.

Hlavní ponaučení, jež z toho plyne, je to, že jakýkoliv přístup k vydělávání peněz na akciovém trhu, který lze jednoduše popsat a může ho následovat velká spousta investorů, je ze své podstaty příliš jednoduchý a příliš snadný na to, aby fungoval.

Existují asi dva důvody, proč jednoduché způsoby vydělávání peněz na akciích fungují vždy jen po velice omezenou dobu: jedním z nich je přirozená tendence trendů ke své obrátce, tzv. návrat k průměrnosti, druhým důvodem je rychlá aplikace těchto metod pro výběr akcií velkým počtem lidí, kteří se vecpou na trh a pokazí tak legraci všem, kteří se do dané metody pustili jako první. (Všimněte si, že tím, jak Graham hovoří o „rozpačité zkušenosti“, uznává čestně – ostatně jako vždy – své vlastní chyby). Viz Jason Zweig: Murphy Was an Investor, Money, červenec 2002, s. 61 – 62, a New Year’s Play, Money, prosinec 2000, s. 89 – 90.

Závěrečná poznámka Spinozy platí jak pro filozofii, tak pro akciový trh: „Všechny vynikající věci jsou tak složité, jak jsou vzácné.“

Úryvek je z knihy "Inteligentní investor", autor Benjamin Graham, vydané nakladatelstvím Grada Publishing, více informací naleznete na http://www.grada.cz/