Stinná stránka čínského vzestupu

Čína je křehký obr – náhle povzbuzený svým ekonomickým růstem, ovšem doprovázeným obavami z důsledků tohoto růstu. Nejvyšší představitelé země jsou opatrní. Přijetím trhu, aniž by se zřekli leninských principů, se čínská vláda s obavami učí, jak žít se svým domácím kapitalismem. A i když je kapitalistům dovoleno vstupovat do strany, stale je tu spousta konzervativních maoistů, kteří nevěří ve svobodu usilování o zisk a chtějí držet své podnikatelské kolegy na krátké uzdě. Je to spojeno se střety zájmů, nutně zde dojde k chybám a zbytek světové ekonomiky to bolestně pocítí.

Co jiného by člověk mohl očekávat od největšího a nejodvážnějšího experimentu v historii volného trhu? Čínští lídři se stali kapitány obrovského zaoceánského parníku, kteří se teprve během plavby musí naučit kormidlovat. V sedmdesátých letech čínský premiér Čou En-lai, nejprotřelejší a nejmazanější Maův zástupce, vyhlásil program nazvaný „čtyři modernizace“, zaměřený na rozpoutání nevyužitého obchodního ducha čínských obyvatel. Když Čou En-lai onemocněl, správa čínské ekonomické modernizace přešla na jeho zastupujícího premiéra, dalšího veterána „Dlouhého pochodu“, Teng Siao-pchinga, jehož oddanost vzkříšení čínské ekonomiky na konci padesátých let mu dala nálepku „kapitalistický přisluhovač“ (capitalist roader), takže musel pracovat jako dělník v závodě na výrobu traktorů.

Být bohatý je nádherné

V roce 1973 byl Teng znovu dosazen do funkce zástupce Čoua, ale zcela očištěn byl až poté, co jeho ochránce v roce 1976 zemřel.* Během roku se podruhé vrátil na výsluní v pozici místopředsedy, směřujícího k ovládnutí strany. Jako nejvlivnější čínský vůdce od dob samotného Maa zasvětil další desetiletí uvolňování vládní kontroly nad ekonomikou v úsilí podpořit rozvoj. V osmdesátých letech, kdy začali Číňané vážně počítat s kapitalismem, se stalo oblíbeným heslem „být bohatý je nádherné“ (to be rich is glorious).

Já sám jsem viděl výsledky tohoto vývoje při své první návštěvě Číny v roce 1984, pouhých osm let po skončení Maovy katastrofické kulturní revoluce. Na venkově lidé stavěli domy a ve městech si stěžovali na rostoucí ceny. Vláda navrhla řešení ve formě příplatků, které financovala natištěním nových peněz. Ekonomika nakonec stagnovala. Lidé byli rozzlobení a začali projevovat své pocity na ulicích v celé Číně.

Masakr v roce 1989

Tengův liberalismus se do politiky nerozšířil. Teng věřil, že strana si musí udržet pevné vedení nad vládou a disidenty. Když se v roce 1989 demonstranti přesunuli na Náměstí nebeského klidu (Tchien-an-men) ve středu Pekingu, schválil použití vojenské síly, čímž zmařil své vlastní dlouhodobé úsilí udělat z Číny světového ekonomického hráče. Čínští představitelé se nemohou dočkat, až svět zapomene na masakr na Tchien- an-men, a mají pro to dobré důvody. Například v mysli mnoha Američanů je Tchien-an-men spojen s dramatickými okamžiky, kdy Číňané povstali za demokracii amerického stylu a byli potlačeni. Neviděli jste odvážné studenty pod palbou, jak byli zkoseni vládními tanky? Většinou jsme je viděli, protože západní média, která byla po ruce, si nemohla nechat ujít tak dramatickou událost.

Ale to nebyl celý příběh. Toho jara většina lidí nebyla v ulicích kvůli demokracii. Byli tam, aby si stěžovali na nedostatek peněz. Vláda se pokoušela zpomalit přehřátou ekonomiku. Ekonomika zpomalila, lidé to pocítili a dělníci po celé Číně se začali obávat o svá místa. To je důvod, proč dělníci, rolníci a členové Komunistické strany, žádní obdivovatelé demokracie západního stylu, vtrhli na náměstí Tchien-an-men. Studenti a intelektuálové, kteří demonstrovali za demokracii, si nenechali ujít žádnou příležitost k propagaci své pozice a také mířili na Tchien-an-men. Studenti poskytli příběh, protože se stali cílem vládních pušek. Představitelé vlády začali rychle litovat své neuvážené reakce, která, jak zjistili, byla zničující pro pracně budovaný obraz otevřené a moderní Číny, který se snažili rozšířit v zahraničí.

Rozjetý vlak

Tchien-an-men zanechal ekonomiku ve zmatku, ale tržní reformy, které Teng zavedl, začaly nakonec nést své ovoce. Za vlády jeho dosazeného nástupce, Ťiang Ce-mina, se monetární a fiskální politika uvolnila a během několika málo let byla ekonomika zpátky na koni. Během mé další návštěvy Číny, v roce 1990, se podnikatelům, se kterými jsem se spřátelil na své předcházející cestě, vedlo dobře. Ale v roce 1994 ekonomika rostla příliš rychle. Vláda musela opět šlápnout na brzdy a zavedla několik úsporných opatření, ve kterých se staří, kovaní komunisté vyznali. Výsledek: městské oblasti zaplněné prázdnými kancelářskými budovami, napůl rozestavěnými luxusními obytnými domy, opuštěnými obchodními středisky. Státním bankám zůstaly v držení balíky bezcenných půjček. Toto ekonomické zpomalení se také vymklo kontrole a způsobilo v roce 1994 měnovou devalvaci.

Finanční reformy byly zavedeny, aby zkrotily inflaci; úrokové sazby vzrostly, aby odstranily snadno dostupné úvěry z místních bank; během dalšího desetiletí byla čínská ekonomika nejžhavější na světě. Ve skutečnosti však byla až příliš žhavá. Vznikla zde klasická investiční bublina.

Vládní statistiky ukazovaly, že ekonomika rostla každý rok rychleji a rychleji. V roce 2004 činila ohlášená míra růstu 9,7 % (někteří západní ekonomové tvrdili, že ve skutečnosti to bylo až 12 %). Čína ten rok tvořila 15 % globálního růstu. Každý sektor ekonomiky uháněl plnou rychlostí vpřed. Číňané stavěli ocelárny a výrobní podniky, investovali do textilek, farmaceutického průmyslu a výstavby činžovních domů. Banky, velké i malé, pořádaly dostihy na tržní podíl na úvěrech pro státem vlastněné podniky, pro realitní projekty, které by měly zvýšit místní ekonomický růst (a osobní politické kariéry). Příliš velká rozestavěnost byla povzbuzována snadno dostupnými úvěry. Koncem roku 2004 si nikdo nebyl ani trochu jist, kolik obtížně vymahatelných půjček bylo poskytnuto; vláda připouští, že to bylo až 20 %, zatímco nezávislí pozorovatelé tvrdí, že banky nedostávaly včasné splátky u více než 40 % poskytnutých půjček. Spekulace bujela a stejně tak bankovní podvody.

Výsledkem bylo mimořádné přeinvestování. Podíl fixních investic na čínském HDP se přiblížil 50 %. Životní náklady vzrostly ve všech oblastech, obzvláště u potravin a dopravy. S rostoucí infací, jež rychle překonala 3 %, tedy hranici, kterou vláda byla oficiálně ochotna tolerovat (nezávislí bankéři odhadovali reálnou inflaci na 7 – 8 %), představitelé státu hledali způsoby, jak rozjetý vlak ekonomiky zpomalit bez zhroucení, které zažili v letech 1989 a 1994.

Pozorovatelé Číny doufali, že Peking dostal lekci a že šetrnější, modernější pokusy zbrzdit ekonomiku zabrání dalšímu tvrdému přistání – sražení růstu pod 7% úroveň, což by bylo škodlivé pro ostatní země v regionu, které podporují své ekonomiky vývozem zboží do Číny. Vždyť třetinu všeho růstu vývozů z Japonska a Jižní Koreje tvoří vývozy do Číny.

Čína také potřebuje k růstu dlouhodobé zahraniční investice, stejně jako je potřebovaly Spojené státy před sto až sto padesáti lety. Nadnárodní společnosti si nejprve půjčovaly od čínských bank jüan, ale pak si začaly půjčovat v dolarech a eurech, sázejíce na to, že čínská měna by měla posílit a zlevnit jim splácení jejich půjček. Výsledkem je záplava zahraničních měn hrnoucí se do Číny, jejíž obrovské rezervy hotovosti jsou odhadovány vysoko nad bilion dolarů. Čínská legislativa dává podnikům právo směnit jüany zpět na dolary za účelem zaplacení dluhů. Když v Číně dojde k nepříznivému vývoji, velké objemy hotovosti odplynou pryč. Stále více znepokojující je, že většina z onoho bilio nu dolarů je reinvestována do vládních dluhopisů Spojených států. Co se stane, když bude chtít Čína své peníze zpět?

Město versus venkov

Venkovské oblasti Číny se na jejím současném růstu moc nepodílejí. Tato nerovnováha představuje nemalý problém. Velká část čínské populace (60 %) spadá do kategorie „venkovská chudina“ (rural poor). Studie vydaná v Číně o životních podmínkách čínského rolnictva ukázala, že zatímco bohatství ve městech vzrostlo, příjmy 900 milionů zemědělců nestoupaly dostatečně rychle. Číňané, kdysi národ rolníků, se teď dělí na dvě skupiny – na stále vlivnější městské obyvatele a na zemědělce a ostatní venkovské dělníky, kteří jsou špatně placeni, pokud vůbec mají práci.

Podle zpráv nezávislých finančních analytiků z Číny, které se objevují ve světovém tisku, týká se nezaměstnanost na venkově, stejně jako podzaměstnanost, 150 – 250 milionů lidí. List New York Times poznamenává, že Čína má „více nezaměstnaných lidí ve venkovských oblastech, než kolik činí celá americká pracovní síla“. Lidé hledající práci zaplavují čínská města, vytvářejí tlak na sociální služby a vyvolávají strach ze sociálních nepokojů. Vláda proto zavedla speciální program „lidé na prvním místě“ ke zlepšení života venkovských obyvatel. Jeden z plánů předpokládá, že z venkova do měst se do roku 2020 přesune 300 – 500 milionů obyvatel. (Splnění tohoto cíle by zvýšilo podíl čínského městského obyvatelstva o 60 %.)

Blíží se další velká nákupní příležitost pro Čínu?

Tlak na čínské ekonomické kouzelníky bude znepokojivý. Musí zpomalit růst – ale ne příliš. Podle většiny odhadů jakýkoli nižší než 7% růst povede k prudkému poklesu dovozů, což je špatná zpráva pro sousední ekonomiky, jejichž růst je poháněn prodejem zboží Číně, stejně jako pro národy tak vzdálené, jako je Brazílie, která obrovsky pro. tuje na prodeji komodit Číně, nebo zápasící Argentina, která sem vyváží sojové boby. Vysoká městská nezaměstnanost je nebezpečná zpráva pro stabilitu Číny samotné. Podle studie Mezinárodního měnového fondu (MMF) Čína potřebuje vytvořit přibližně 9 milionů nových pracovních míst ročně, aby udržela krok s rostoucí pracovní silou mladých pracovníků, s těmi, kteří jsou propuštěni, když zestárnou nebo když jsou neefektivní továrny zavřeny, a s rolníky, kteří hledají svůj kousek čínského snu. Přitom v roce, který je možné označit za dobrý, americká ekonomika vytvoří pouze 3 miliony pracovních míst. Už přicházejí zprávy o dělnických nepokojích a protestech rolníků na venkově a vláda je nemilosrdná v potlačování demonstrací, uvězňování disidentských vůdců a podobně, což pouze zvyšuje napětí a povede k eskalaci problémů.

Při své nedávné návštěvě Číny v létě roku 2006 představitelé vlád, Mezinárodního měnového fondu a někteří zahraniční investiční bankéři* vyjádřili naději, že Čína by měla zvládnout „lehké přistání“ (soft landing). Její premiér přesvědčoval zbytek světa, že jeho lidé zpomalí rostoucí objem peněz v oběhu a úvěrů poskytovaných bankami. Já tento optimismus nesdílím. Krachy se objeví v těch oblastech, kde se realizovaly divoké investice, jako jsou například nemovitosti a některé továrny. Místní představitelé, podléhající iluzi velikášství, si stále půjčují peníze na projekty v nerentabilních oblastech.

Nedostatek elektrické energie je tak tíživý, že podle New China News Agency, pobočky oficiálního vládního média, Čína začala dovážet elektřinu z Ruska. A vláda stále odmítá nechat jüan volně plout.

Když vynásobíte miliony rolníků, kteří potřebují práci, mladé lidi, kteří nemohou najít místa, nemluvě o stárnoucím obyvatelstvu, které vyžaduje drahé sociální služby, je hloupé neočekávat v Číně vznik nepokojů a zmatků. Čínští představitelé se učí, jak regulovat trh, za pochodu a je mezi nimi mnoho chytrých lidí. Ale nejsou neomylní. Problematické je, že jsou to politici a byrokrati, náchylní ke všem slabinám, které tyto profese s sebou přinášejí.

Očekávám, že se věci někde v průběhu tohoto růstu vymknou kontrole, jako k tomu došlo v letech 1989 a 1994, a až se tak stane, bude to další velká nákupní příležitost pro Čínu a komodity.

* Jaké setkání má autor na mysli a kdo se jej účastnil se mi nepodařilo zjistit (poznámka překladatele).

** Ve stejném roce zemřel i Mao Ce-tung a Teng Siao-pching se fakticky stal jeho nástupcem, i když formálně nebyl prezidentem ani předsedou strany (poznámka překladatele).

Úryvek je z knihy "Žhavé komodity", autor Jim Rogers, vydané nakladatelstvím Grada Publishing, více informací naleznete na http://www.grada.cz