Ekonomie pro investory: Historie a podstata inflace

Odkud pochází slovo „inflace“? Jeho doslovný význam je „nafouknutí“. Až do první poloviny 20. století se tohoto pojmu používalo pro růst objemu oběživa. Tehdy se ještě rozlišovaly pojmy „ peníze“ a „oběživo“. První z těchto pojmů označoval „skutečné“, tedy zlaté peníze, zatímco pod „oběživem“ se rozuměly papírové peníze, o kterých se předpokládalo (ne vždy správně), že jsou kryty „skutečnými“ penězi, tj. odpovídajícím obsahem zlata. Protože existuje přímá úměra mezi objemem oběživa a výší cenové hladiny, stalo se slovo „inflace“ synonymem pro růst cen zboží a služeb.

Inflaci způsobovali často despotové..

Riziko inflace existuje odedávna. Málokterý despota nebo diktátor odolal pokušení emitovat nekryté peníze pro financování vlastních potřeb. Například král Štěpán Uroš II. Milutin razil začátkem 14. století v Prizrenu a Novém Brdu na území dnešního Kosova stříbrné dináry, které byly téměř přesnou imitací benátských mincí, obsahovaly však jen sedm osmin stříbra. Benátská republika reagovala odvetou v podobě obchodních sankcí. Král Milutin dokonce vstoupil do literatury: Dante Alighieri se o něm v Božské komedii zmiňuje jako o „králi z Rasky“, který se dopouštěl padělání měny. Abychom nepropadali předsudkům, že šlo o jev typický pro Balkán: ve stejné souvislosti uvádí Dante také Norsko a Portugalsko.

V období Velké francouzské revoluce si někteří mysleli, že tentokrát to bude jiné – že demokraticky zvolení politikové nepřipustí opakování inflace. Francie měla za sebou již jednu velmi špatnou zkušenost s tiskem papírových peněz koncem druhého desetiletí 18. století. Revoluční zákonodárci nicméně věřili, že v podmínkách demokracie nejsou papírové peníze nebezpečné, protože volený parlament bude kontrolovat množství emitovaných bankovek. V dubnu 1790 schválilo francouzské Národní shromáždění zákon o emisi papírových peněz nekrytých zlatem. Ještě téhož roku byly vydány papírové peníze (asignáty) v nominálním objemu 400 milionů livrů.

.. stejně jako jim inflace nahrávala

Francouzská zkušenost z konce 18. století poskytla velmi pádný a dosud platný argument proti jakémukoli vlivu volených politiků na měnovou politiku. Národní shromáždění nebylo schopno dodržovat měnovou disciplínu. Během sedmi let povolilo vydat do oběhu neuvěřitelných 40 000 miliard livrů. Hyperinfl ace způsobená obrovským množstvím peněz v oběhu měla za následek administrativní kontrolu cen, která zapříčinila nedostatek zboží a politickou nestabilitu. V konečném důsledku vedla hyperinflace k nastolení Napoleonovy diktatury.

Ve 20. letech 20. století připravila vysoká inflace v Německu (v období Výmarské republiky, jejíž vláda vzešla ze svobodných voleb) živnou půdu pro vzestup Hitlera a vznik nacionálně socialistického režimu. Ve stejném období pomohla infl ace Leninovi zničit ruskou střední třídu. Nikoli naposledy pomohla inflace diktátorům k získání moci. V roce 1990 získal Slobodan Milošević vliv nad Srbskou národní bankou, které tajně nařídil, aby jemu a jeho přátelům poskytla úvěry v celkové hodnotě minimálně 1,4 miliardy dolarů.

Důsledkem byla druhá největší hyperinflace v historii a Miloševićova absolutní hospodářská dominance nad Jugoslávií. Způsob, jakým Milošević a jeho gang hodlali vyvlastnit své spoluobčany, bezprostředně vedl k osamostatnění Slovinska a Chorvatska. Na Miloševićovu hyperinfl ační politiku tak nakonec doplatili „jen“ obyvatelé zbytkové Jugoslávie.

Nebezpečné je i zlato

Vysoká inflace je vždy způsobena růstem objemu peněz v oběhu bez ohledu na to, zda jsou papírové či zlaté. Například Španělsko se během 16. století přísně drželo zlata – netisklo žádné papírové peníze ani nerazilo mince s nízkým obsahem drahých kovů. Přesto trpělo obrovskou infl ací následkem dovozu zlata z Jižní a Střední Ameriky. Růst objemu zlaté měny ve Španělsku vedl k masivním dovozům zboží, což téměř zničilo domácí španělská řemesla a těžce postihlo zemědělství. Pouze málokdo si v tehdejší době uvědomoval, jaké nebezpečí v sobě zlato skrývá. Jedním z osvícenějších jedinců byl španělský vzdělanec Martin de Azpilcueta, který v roce 1556 napsal:

„Zkušenost ukazuje, že ve Francii, kde je méně peněz než ve Španělsku, jsou chleba, látky i pracovní síla mnohem levnější, a že v samotném Španělsku byly v době, kdy tam bylo méně peněz, zboží a lidská práce nabízeny za menší cenu než po objevení Indie, od kdy byly kryty zlatem a stříbrem.“

Španělské hospodářství se nikdy plně nevzpamatovalo z rány, kterou mu zasadil příliv zlata a stříbra v 16. století. V roce 1996, přesně 440 let od Azpilcuetova postřehu, činil hrubý domácí produkt na osobu ve Španělsku pouhé dvě třetiny HDP na osobu v Nizozemí. Několik století stará španělská zkušenost tedy hovoří o tom, že solidní hospodářský růst nelze nastartovat zvýšením objemu oběživa.

Příště: Jak zbohatnout na inflaci: Ropa

Čtěte také: Úrokové sazby v krizových obdobích. Inflace

Úryvek je z knihy "Investiční strategie pro třetí tisíciletí, 5. přepracované a rozšířené vydání", autor Pavel Kohout vydané v roce 2008 nakladatelstvím Grada Publishing, více informací naleznete na http://www.grada.cz