Optimální investiční strategie během recese

Pro naprostou většinu drobných investorů je pravidelné investování zdaleka tím nejlepším řešením, jak přečkat recesi. Ukážeme si příklad recese z roku 2001, po níž následovalo ještě dlouhé období poklesu nadhodnoceného trhu.

Následující graf ilustruje, jaké by byly „osudy“ jednoho milionu euro investovaného v roce 1997 jednorázově, respektive pravidelně. Jako podkladový instrument je použit akciový index MSCI Germany v domácí měně. Předpokládá se, že pevně úročené investice nesou průměrně 3 % ročně.

Je zřejmé, že celkový výnos během desetiletého období by byl v obou případech téměř stejný, tj. zhruba 5,5 %. Investor, který by však celý milion euro investoval jednorázově do akciového trhu, by zažil velmi hluboké propady: volatilita ve srovnání s programem pravidelného investování byla zhruba 2,7násobná.

Ještě podstatně lepších výsledků by dosáhl pravidelný investor, který by na trh vstoupil v nejnevhodnější okamžik, kdy růst vrcholí a začíná „medvědí trh“: Zatímco jednorázový laický investor mohl bezmocně sledovat pád hodnoty své investice na méně než třetinu investované částky v průběhu tří let od začátku, pravidelný investor mohl využít nejhlubšího poklesu burzy pro levné nákupy akcií. Rozdíl v celkové ziskovosti a volatilitě vyznívá zcela jednoznačně ve prospěch pravidelného investování.

Je nutné podotknout, že výsledky pravidelného „přečerpávání“ z pevně úročených cenných papírů do akciových fondů se podstatně liší od výsledků smíšených portfolií investovaných jednorázově. Pravidelné investování tedy nelze nahradit jednorázovou investicí do smíšeného portfolia!

Jak poznat, že je čas prodat všechny akcie?

Během 20. století se vícekrát vyskytly případy trhů, kdy bylo lepší všechny akcie prodat a vrátit se až po letech či desítkách let. Kromě řady realizací politického rizika (znárodnění atd.) se jednalo zejména o tyto případy:

- USA, rok 1929

- Japonsko, rok 1989

- Rakousko, rok 1990

- USA, trh NASDAQ, rok 2000

Tyto případy nejsou zanedbatelné, týkaly se nebo týkají významných trhů, případně trhů nám geograficky blízkých. Proto stojí za to věnovat této tematice více pozornosti.

O americkém trhu v roce 1929 se netřeba dlouho rozepisovat: šlo o začátek několikaleté bankovní krize. Velmi hluboký pokles trhů trval několik let. Důvod hloubky a délky poklesu: nešlo o obyčejnou recesi, nýbrž o komplikovanou bankovní krizi. Její příčiny, mechanismus a průběh jsou popsány jinde.

Něco podobného platilo pro Japonsko koncem roku 1989. V době, kdy se u nás chystal Václav Havel poprvé do prezidentské funkce, japonský akciový index NIKKEI vrcholil nad hranicí 40 000 bodů. Nyní, koncem března 2008, je na úrovni necelých 12 500 bodů. Co zlého se s japonským akciovým trhem přihodilo? A dalo se to předvídat?

Japonský akciový trh byl koncem roku 1989 z větší části tvořen akciemi bank. Tyto

banky byly doslova napěchovány úvěry všeho druhu, mezi nimiž dominovaly spekulativní úvěry na investice a development nemovitostí. Objem bankovních dluhů přesahoval 150 % hrubého domácího produktu!

Když pak ceny nemovitostí klesly, japonské banky byly náhle přeplněny špatnými úvěry a nebyly schopny dodržovat kapitálovou přiměřenost. Jejich ceny klesaly a táhly s sebou i akcie zdravých společností. Kromě toho i akcie nebankovních japonských firem byly silně nadhodnoceny, jejich P/E se pohybovaly ve vyšších desítkách až stovkách.

Z kombinace těchto faktorů se tokijská burza ještě nevzpamatovala – bude možná trvat více než tři desetiletí, než index NIKKEI překoná rekordní hodnotu z prosince 1989. A možná se tak nestane už nikdy, vzhledem k makroekonomicko-demografickým charakteristikám Japonska.

Kromě toho Japonsko prožilo během let 1984 – 1989 včetně velmi rychlý růst: průměrně 26 % ročně, což odpovídá růstu na čtyřnásobek během šesti let. Žádný akciový trh nemůže dlouhodobě růst takto rychlým tempem bez rizika dosažení zcela „mimozemských“ poměrů P/E. A to se v Japonsku přesně stalo. Jak je zřejmé z grafu, zde nepomohlo ani jinde osvědčené pravidelné investování. Japonský trh nebyl jediný, kde příliš rychlý růst vedl k hlubokému vystřízlivění investorů.

Rakousko v roce 1990 mělo zdravou ekonomiku, žádná vleklá recese ani bankovní krize se nekonala. Přesto však od července 1990 až zhruba do konce roku 2002 byl rakouský akciový trh takřka „zabitý“. Co se v Rakousku dělo špatného?

V zásadě nic – až na to, že během let 1984 – 1990 narostla hodnota rakouského akciového indexu asi 11,5násobně (v dolarovém vyjádření; v rakouském šilinku šlo „jen“ asi o šestinásobek).

Proč? Šlo o šok z náhlého objevení. Až do poloviny 80. let bylo Rakousko zapomenutou zemí, o níž mezinárodní investoři mnohdy ani nevěděli, že má vůbec burzu. Pak ji objevil slavný Sorosův spolupracovník Jim Rogers – a začaly se dít věci. Do té doby ospalá vídeňská burza se ocitla v ohnisku zájmu nejvýznamnějších mezinárodních investorů. Zároveň pod vlivem poptávky investorů začal posilovat rakouský šilink. Důsledkem byl onen zmíněný více než jedenáctinásobný dolarový růst.

V roce 1990 však vídeňská burza byla neúnosně nadhodnocená a zralá pro korekci. Ta trvala velmi dlouho: trvalo 14 let a dva měsíce, než vídeňská burza překonala své maximum z července 1990. A co následovalo? Další bublina, další propad! Od července 2002 do dubna 2007 rostly rakouské akcie průměrně 30% ročním tempem. Nabízí se otázka, proč investovat do rizikových trhů, jako je Čína, když Vídeň je tak blízko.

Obdobná bublina spojená s nesmyslně nafouklým poměrem P/E byla případem amerického indexu NASDAQ v roce 2000. V době vrcholící technologické bubliny přesáhl hodnotu 4 000 bodů; v březnu 2008 je na hodnotě 2 258 bodů bez naděje dosáhnout své rekordní hodnoty v jakékoli dohledné době – a to je americká ekonomika mnohem zdravější, než byla japonská v roce 1990.

Zdroj: MCSIBarra.com

Lze tedy identifi kovat dva základní varovné faktory, které signalizují, že je lepší trh raději opustit:

- velmi vysoký poměr P/E (tj. v řádech vyšších desítek nebo stovek);

- nepřiměřený nárůst trhu během předchozích pěti až deseti let.

Tyto varovné faktory nám pochopitelně neřeknou, kdy přesně je vhodné trh opustit. Například kdybychom vídeňskou burzu opustili koncem srpna 1989, mohlo by nás mrzet, že jsme přišli o 100% zhodnocení v období září 1989 až březen 1990. Ale je pravděpodobně lepší přijít o velmi rizikový spekulativní nárůst, než riskovat propad.

Dalším varovným faktorem je nadměrně vysoký objem bankovních úvěrů v ekonomice a nepřiměřeně vysoké ceny nemovitostí. Drahé nemovitosti samy o sobě nevadí, ale indikují nadměrné objemy úvěrů. A ekonomika, která je zatížena špatnými úvěry, není ideálním místem, kde se daří růstu cen akcií.

Povšimněme si, že trhy, které dlouhodobě klesaly nebo stagnovaly, neměly v některých případech primární problém s recesí: Rakousko po roce 1990 jistě ne, NASDAQ po roce 2000 rovněž nikoli. Samotný velmi vysoký poměr P/E může být dostatečným důvodem, proč lze ten či onen trh považovat za dlouhodobě neperspektivní.

Závěr? Rychlý růst je atraktivní, dokud trvá. Pak se může dostavit po léta či dokonce desetiletí dlouhá kocovina. Varovné signály jsou známy: vysoký poměr P/E, nepřiměřeně rychlý růst v posledních letech, eventuálně ještě příznaky bankovní krize. Pokud jsou na některém trhu tyto symptomy přítomny, uděláme nejlépe, když odložíme načas dogma efektivního trhu, zapomeneme na strategii „kup a drž“ a z trhu kompletně vystoupíme. Pro jedno kvítí slunce nesvítí; na světě se vždy najdou jiné a lepší investiční příležitosti.

Pro běžnou recesi však platí pořekadlo „začít může, skončit musí“. K obratu na akciových trzích dochází nečekaně, bez ohledu na makroekonomické zprávy. Bodem obratu bývá okamžik, kdy špatné zprávy už investory nudí. Peněz na účtech je hodně, a všichni čekají na sebemenší dobrou zprávu. A ta se jednoho rána dostaví, ať už je její podstata jakákoli. Akcie jsou najednou považovány za podhodnocené… a burza opět zdravě roste až do příští recese. Ale jak poznáme začátek recese? Kdybychom tak měli nějaký přístroj, nějaký ekonomický seismograf či barometr… Ale my takový přístroj máme!

Příště: Ekonomické barometry a seismografy

Čtěte také: Recese a investování: otázky a odpovědi

Úryvek je z knihy "Investiční strategie pro třetí tisíciletí, 5. přepracované a rozšířené vydání", autor Pavel Kohout vydané v roce 2008 nakladatelstvím Grada Publishing, více informací naleznete na http://www.grada.cz