Nadhodnocené versus podhodnocené akcie a výnosy

Udělat si solidní úsudek o efektivitě trhu na základě několika historek o údajném nadhodnocení akcií je relativně obtížné. Existuje však nemálo systematických důkazů, že společnosti, které jsou podle konvenčních měřítek „nadhodnoceny“, měly tendenci vykazovat v dalším období slabou výkonnost. Mnoho článků ve vědeckých finančních časopisech na to poukazuje, a to nikoliv pomocí několika barvitých příkladů, ale za použití systematického zpracovávání velkých objemů dat o mnoha společnostech.

Nadhodnocené versus podhodnocené akcie

Akcie, které nelze bez obtíží prodávat nakrátko, mají tendenci vykazovat jako investice mizerné výsledky, jak ukázal ve své práci v roce 1981 Stephen Figlewski. Obecněji, akcie, které jsou podle různých měřítek nadhodnoceny, mají tendenci vykazovat nižší výnosy než akcie podhodnocené. Sanjoy Basu v roce 1977 zjistil, že společnosti s vysokou hodnotou poměru price-earnings mají tendenci vykazovat nižší výnosy než trh jako celek; v roce 1992 dospěli ke stejnému závěru Eugene Fama a Kenneth French u akcií s vysokým poměrem ceny a účetní hodnoty (price-to-book ratio).

Werner De Bondt a Richard Thaler v roce 1985 publikovali závěry svého výzkumu, dle nichž akcie, jejichž cena podstatně vzrostla v pětiletém období, mají tendenci v následujících pěti letech klesat, a naopak akcie, jejichž cena se v pětiletém období podstatně propadla, mají vykazovat v následujících pěti letech mnohem vyšší tempa cenového růstu. (Podobné tendence lze pozorovat na různých národních akciových trzích po celém světě.) Jay Ritter v roce 1991 zjistil, že prvotní veřejné nabídky akcií mají tendenci se objevovat na vrcholech investiční „horečky“ pro dané odvětví a že v následujících třech letech vykazují postupné, ale podstatné cenové propady v porovnání s trhem.

"Hodnotoví" investoři a trh

Pro akcie tedy funguje určitý druh konvergence ke střední hodnotě (nebo k historickým hodnotám delšího období): co hodně roste, má tendenci opět klesnout, a co hodně klesá, má tendenci vrátit se zpět nahoru. k trhu nazývaný value investing (investování založené na hodnotě), tedy výběr a investování do portfolií akcií, jež jsou podle konvenčních měřítek podhodnoceny, s předpokladem, že tyto akcie byly investory pouze dočasně přehlíženy a v určité době dojde k jejich zhodnocení. Druhá strana této investiční strategie spočívá v prodeji nadhodnocených akcií nakrátko.

Člověk by se mohl domnívat, že důsledkem působení tolika „hodnotových“ investorů na trh bude omezení, nebo dokonce v určitém čase eliminace vazby mezi hodnotou a následnými výnosy u jednotlivých akcií. Vždyť hodnotoví investoři koneckonců nakupují podhodnocená aktiva, čímž zvyšují jejich cenu, a naopak odklánějí svou poptávku od nadhodnocených titulů.

Investiční strategie založené na hodnotě přestanou pravděpodobně fungovat, když je začne využívat velký počet investorů. Z toho však nikterak nevyplývá, že hodnotové investování někdy nadobro vymizí. Dozajista platí, že jednou z rozumných investičních strategií je vyhýbat se akciím, jež dosáhly takové úrovně předražení, že je nakupují jen fanatici. Existuje celá řada způsobů určení hodnoty a pro trh jako celek nikdy nebude lehké zcela eliminovat všechny ziskové příležitosti.

Navíc, i když vliv hodnoty na výnosy vymizí napříč akciemi, neplatí automaticky, že musí rovněž vymizet efekt hodnoty na výnosy v průběhu času na trhu jako celku. Charakteristickou strategií hodnotových investorů je vycouvat z individuálních předražených akcií, ale nikoliv vycouvat z trhu jako celku, když se jeví jako nadhodnocený.

Předchozí díl seriálu: Jak ovlivňuje prodej nakrátko ocenění akcií

Úryvek je z knihy "Investiční horečka: iracionální nadšení na kapitálových trzích", autor Robert J. Shiller, vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Více informací naleznete na http://www.grada.cz