ŠKOLA INVESTORA: Proč se (ne)bát IPO (část III)

V předchozích dílech našeho miniseriálu jsme se věnovali možnostem financování, identifikaci společností, které jsou pro IPO vhodné, a nyní je čas popsat, jak celý proces IPO vlastně vypadá.

“Doba od úvodního rozhodnutí statutárního orgánu po uvedení na trh je individuální, protože záleží nejen na připravenosti emitenta, zkušenosti poradců a aranžéra emise, ale i na optimálním termínu vstupu na trh. Ve většině případů se však tato doba pohybuje do šesti měsíců”, píše se v této souvislosti v propagační brožuře Burzy cenných papírů Praha, jejímž cílem je výraznější propagace IPO v podmínkách tuzemského kapitálového trhu. Dle šéfa burzy Petra Koblice lze harmonogram emise rozdělit do 4 základních fází:

1. fáze - příprava: Před samotným rozhodnutím společnosti o vstupu na trh je nutno uskutečnit sérii jednání s poradci, kteří pomohou rozhodnout, jestli je vhodná doba tento krok učinit, v jaké struktuře a za jakých podmínek. Součástí je rovněž příprava předběžného ocenění, stejně jako investičního příběhu, který bude potenciálním investorům předkládán (doba trvání této podfáze se odhaduje na cca 4 týdny). Pak následuje den, který je s oblibou označován jako “den nula”, tedy den, kdy padne definitivní rozhodnutí managementu o IPO. Do správného načasování primární emise vstupuje řada faktorů – z externích faktorů se jedná zejména o zhodnocení cyklu kapitálového trhu a nálad investorů, cyklu sektoru, v němž společnost podniká, cen zdrojů, kroky konkurence, apod., z interních faktorů se jedná především o ujištění, že nedojde ke kolizi s kalendářem korporátních aktivit, případně s M&A aktivitami. Události pak nabírají rychlý spád – během týdne je vybrán manažer emise a je zahájena revize firemní struktury a právní, finanční a daňová a právní prověrky (celý proces due diligence trvá cca 8 týdnů, z jeho výsledků se vychází při sestavování prospektu). Fáze je uzavřena interním oceněním společnosti, které provádí manager emise a interní tým ve společnosti pověřený IPO. Při hodnocení se využívají obvyklé oceňovací metody (zatímco ale zhruba před 5 lety se nejvíce používal tzv. DFC model, dnes hrají prim komparativní metody), přičemž výsledek je využit pro stanovení cenového rozmezí v následně vytvářeném prospektu.

Více informací na iPOINT: http://ipoint.financninoviny.cz/detail.php?article=50911