Jak centrální banky podpoří finanční systémy?

Centrální banky napříč vyspělým světem realizují v kontextu slabého makroekonomického vývoje velmi uvolněné měnové politiky. Řada z nich stlačila své základní úrokové sazby blízko k nule. Americký Fed či japonská centrální banka snížily sazby na téměř nulové hodnoty již před lety (např. Fed již v prosinci 2008). Některé banky přistoupily k této formě měnové expanze poměrně nedávno, když např. ČNB snížila svojí dvoutýdenní repo sazbu na 0,05 % teprve v loňském listopadu. Se snížením sazeb je relativně pozadu ECB, byť i ta se po tři čtvrtě roce uchýlila ke korekci své refinanční sazby o 0,25 procentního bodu na 0,50 %.

Mnohé centrální banky tak stály nebo aktuálně ještě stojí před otázkou, jaké případné další měnové stimuly použít k podpoře finančních systémů, potažmo reálné ekonomiky. Např. Fed, jak je již všeobecně známo, se s bariérou nulových sazeb vyrovnává prostřednictvím kvantitativního uvolňování, tedy nakupováním státních a hypotečních dluhopisů od komerčních bank (podobnou politiku zastávají rovněž centrální banky Velké Británie a Japonska). ECB se zase na přelomu let 2011 a 2012 rozhodla evropským bankám, sužovaným dluhovou krizí, poskytnout levnou likviditu formou tříletých úvěrů (tzv. operace LTRO), tedy přistoupila k poskytování úvěrů s delší než obvyklou dobou splatnosti. Další měnové autority, např. švédská nebo dánská centrální banka, dokonce přistoupily k politice záporných úrokových sazeb (dánští centrální bankéři v červenci 2012 snížili depozitní sazbu na -0,20%).

Další možností měnových stimulů je provádění devizových intervencí. O této variantě měnové expanze, konkrétně tedy ve formě prodeje české koruny a nákupu zahraniční měny, se již několik měsíců debatuje také na půdě ČNB. Než se vrátíme k možnosti provádět devizové intervence ze strany ČNB, tak se zamysleme nad dalšími měnověpolitickými návrhy, jenž se čas od času objevují v ekonomických debatách a které mají za cíl se vyrovnat s bariérou nulových sazeb.