O všudypřítomném strachu ze státního bankrotu

Sumy, které vlády uvolňují, aby zachránily banky a podniky a stimulovaly ekonomický růst, jsou neuvěřitelně vysoké a vyvolávají obavy z možného státního bankrotu. Vyplatí se ale podívat se blíže: jaké je zatížení státních rozpočtů ve skutečnosti? Co je vlastně státní insolvence a jaké může mít dopady? Těžko přece zmizí stát z mapy světa!

789.000.000.000 amerických dolarů. To jsou peníze amerických daňových poplatníků vyčleněné v poslední době na stimulační programy. Pro nás je tato suma neuvěřiitelně vysoká. Tak vysoká, že si ji těžko dokážeme představit. Existuje vůbec tolik bankovek v oběhu? Může nějaký stát – včetně USA – utratit tolik peněz? Vede to automaticky k insolvenci? Musí to být ono: hrozí státní bankrot.

Takové myšlenky jsou dnes časté, a to nejen v USA, ale i v ostatních zemích, které se snaží bojovat s dopady krize stimulačními programy v objemu miliard. USA, Německo, Velká Británie, Španělsko, Řecko – hrozí jim všem bankrot? Ještě před rokem velmi nerealistické, dnes se tato otázka vynořuje často. Já osobně cítím, že termín “státní bankrot” je užíván příliš lehkomyslně. Stěží někdo podá precizní definici, co by to mohlo znamenat. Zřejmě tento termín označuje platební neschopnost státu. Ale může se stát opravdu dostat na mizinu? Je stát jako podnik, který musí ohlásit bankrot, když se jeho úvěrové postavení zhorší a není k dispozici “čerstvá” likvidita, také jednotkou, která jendoduše přestane existovat, jako obchodní značka? Sotva. Žádná země nezmizí z mapy. Ani se nezmění v bílý flek na mapě, ani ji nepřevezmou jiné, bohatší státy. Musíme si uvědomit, že značky jako “USA”, “Německo” a další nepadnou za oběť krizi jako některé podniky.

Co tedy mají lidé na mysli, když tak nonšalantně hovoří o státním bankrotu? Abychom si zodpověděli tuto otázku, musíme ještě jednou zaměřit svou pozornost na hrozivé sumy domnělých vládních výdajů, tentokrát pečlivěji. Pro lepší uchopitelnost těchto čísel je velmi užitečné nahlížet na ně především jako na souhrn investic veřejného sektoru a garancí. Zatímco první skupina opravdu znamená výdaje dopadající na státní rozpočet, je zřejmé, že totéž neplatí pro garance. Navíc musíme mít na paměti časový horizont, pro který jsou výdaje určeny – v případě USA celých 10 let. Pokud vezmeme v úvahu aktuální výdaje, například v rozpočtu roku 2009 vzhledem k HDP, jsou výsledná čísla mnohem méně hrozivá – cca 1,3 % v USA a 1,1 % v Německu.

Není pochyb, že jde o vysoké částky, které musejí být financovány novým dluhem. Znamená to, že Německo, USA nebo Řecko čelí insolvenci? Než nás vysoká čísla přinutí příliš rychle přikývnout, je třeba poukázat na to, že německé znovusjednocení od roku 1990 stálo cca 75 % HDP, aniž by to způsobilo hyperinflaci nebo státní bankrot.

Nicméně rostoucí zadlužení státu činí včasnou a úplnou obsluhu dluhu v přístích letech stále obtížnější. Klesá bonita jednotlivých zemí, dodatečně stoupají jejich náklady na refinancování a zvětšuje se břemeno příštích generací. Ti, kteří nyní rozhodli o záchraně finančních institucí a podpoře ekonomického růstu, tedy musí zároveň začít vymýšlet a připravovat rozhodnutí k tomu, aby byly v budoucnu zajištěny vyšší příjmy do státního rozpočtu - a pokudmožno nižší výdaje.

Proto je dobré přemýšlet o pojmu “dluhová brzda”. Lepší než pouze souhlasit s tímto chvályhodným konceptem je samozřejmě přicházet s konkrétními myšlenkami, jak mohl být uveden v život bez dopadů na ekonomickou aktivitu a nadměrného zatížení nepočetné a často nedostatečně připravené příští generace. Celoživotní vzdělávání a delší ”pracovní život” současné generace jsou důležitými aspekty, ale v žádném případě nejsou jediným řešením. Nižší výdaje na extrémně drahé vojenské projekty nebo snížený komfort u infrastruktury se nabízejí zrovna tak (proč jsou zábrany hluku tak drahé – neměly by stejný efekt zelené zemní valy, práce s krajinou?). U všech služeb veřejného zájmu musíme zajistit, aby soukromá účast podporovala jejich zodpovědný výkon a efektivní využití zdrojů (mimochodem zejména v oblasti terciárního vzdělávání).

Norbert Walter

http://www.dbresearch.com/