Pavel Kohout: Počkejme s eurem tak 20 let

Přijetí eura je – bez velké nadsázky – cosi jako církevní sňatek. Jakmile je euro jednou zavedeno, je téměř nemožné je opustit. Platí to dokonce i pro ekonomiky, které nemají

přímo euro, jen pevnou vazbu své měny na ně. To je také příčina potíží pobaltských ekonomik, zejména Lotyšska. Lotyšská měna (lat) byla dlouhou dobu významně nadhodnocená. Lotyšský deficit běžného účtu představoval 26 % hrubého domácího produktu (údaje za rok 2008). Co to v praxi znamená? Hluboký deficit obchodní bilance, nekonkurenceschopnost ekonomiky. Společně s baltskými ekonomikami mělo deficit běžného účtu v hodnotě kolem 10 % HDP také Portugalsko a Řecko – státy, jejichž ekonomiky rovněž nesnesou závaží v podobě příliš tvrdé měny.

Až do roku 2007 zaznamenávalo Lotyšsko obrovský příliv kapitálu, který vyhnal ceny nemovitostí nad úroveň Berlína. Mohutné kapitálové toky (Lotyšsko bylo podle některých

názorů branou pro ruské investice) vyhnaly ceny bytů a domů do astronomických výšin. K tomu se odehrával příběh již známý ze Španělska a Irska: expanze úvěrů, zejména hypoték. A nešlo jen o infl aci nemovitostí: pevná vazba měny na euro měla za následek, že inflace spotřebitelských cen překročila v létě 2008 hranici 17 %. Pak přišlo opět vystřízlivění, stejně jako v jiných okrajových zemích eurozóny. Ceny bytů v Rize spadly od poloviny roku 2007 do začátku roku 2009 o 56 %. Během druhého pololetí 2008 lotyšská ekonomika splaskla o 9 %. V roce 2009 skutečně připomínala v mnoha ohledech období Velké deprese třicátých let.

Za daných okolností by jediným logickým řešením byla devalvace – podobně jako se to stalo v případě britské libry v roce 1992. (A také amerického dolaru v roce 1933.) Mezinárodní měnový fond skutečně devalvaci doporučoval v rámci svého záchranného balíčku. Jenže devalvace byla zamítnuta Bruselem – s odkazem na hypotéky a jiné úvěry denominované v eurech a švýcarských francích. Devalvace by zvýšila hodnotu těchto dluhů v domácí měně, což by mohlo ohrozit platební schopnost dlužníků.

Výběr mezi pevnou vazbou na euro a devalvací je výběr mezi čertem a ďáblem: podobá se těžké volbě, jakou řešila Argentina v letech před svojí fi nanční krizí v roce 2002. K Argentině také přirovnal Lotyšsko již zmíněný Paul Krugman. Zároveň Krugman nabízí ještě další variantu řešení: snížení nominálních mezd, tedy ekvivalent deflace. Ale i toto řešení by ohrozilo splácení hypoték – z pasti není úniku! Od irského Dublinu k řeckým Aténám, od španělského Madridu k lotyšské Rize, Evropa je uzavřena v železném krunýři společné měny. Původní naděje se nepotvrdily. Společná měna nevídaným způsobem zesílila toky spekulativního kapitálu, přispěla k vytvoření finanční krize a vytvořila v mnoha zemích makroekonomickou nerovnováhu nebývalých rozměrů.

Pnutí a trhliny v eurozóně

„Synchronizace hospodářského cyklu je podle teorie optimálních měnových zón nutnou podmínkou pro úspěšnou implementaci společné měnové politiky“ – toto tvrzení v různých obměnách zaznívalo z úst odborníků i politiků již dlouho. Byly obavy, že různé fáze hospodářského cyklu v různých zemích eurozóny by mohly způsobit dílčí potíže. Ale buďte bez zbytečných obav – ujišťovali veřejnost eurooptimističtí politici – půjde jen o dočasné nesnáze, které rozhodně stojí za podstoupení, když uvážíme ohromné výhody eura. Však on se ten hospodářský cyklus nějak srovná. Pak přišla recese roku 2009 – nejtěžší od dob Velké deprese třicátých let – a hospodářský cyklus v Evropě byl náhle synchronizován až dost. Všechny evropské ekonomiky si lehly jako jeden muž na povel: „K zemi!“ Kupodivu z té báječné synchronizace neměl žádný eurooptimista radost.

Ukázalo se, že tolik diskutovaná synchronizace hospodářského cyklu – respektive její absence – nebyla problémem. Naopak, asynchronní průběh hospodářského cyklu možná býval dokonce výhodou, protože když například Německo upadlo do recese a zbytek Evropy nikoli, mohl neoslabený německý vývoz do Evropy ekonomice pomoci. Zatímco když celá Evropa synchronně upadne do recese, tu je náhle situace německých exportérů prekérní a těžko řešitelná. A můžeme si místo slova „Německo“ dosadit třeba „Česko“. Stejná situace.

Problém spočíval jinde: v oblasti, o které se nezmiňovala ani petice německých ekonomů za odložení společné měny. Tímto problémem jsou rozdíly v konkurenceschopnosti. Z hlediska mezinárodní konkurenceschopnosti lze původní země eurozóny rozdělit na dvě, možná tři teritoria. Tím prvním jsou země s velmi vysokou konkurenční schopností, velmi vyspělým exportním průmyslem, země, které patří ke světové špičce v kvalitě, inovacích a designu produktů.

K nim patří zejména Německo a Nizozemí. Tyto dvě země, které mají dohromady necelých 100 milionů obyvatel, dokázaly v roce 2008 vytvořit větší přebytek obchodní bilance než celá Čína, která má 1,33 miliardy obyvatel. V přepočtu na obyvatele tedy tyto dvě země mají téměř čtrnáctinásobnou exportní produktivitu než asijský obr! Podobná čísla lze uvést i pro bilanci běžného účtu i pro celkovou hodnotu exportů. Německo a Nizozemí mají také dohromady o téměř pětinu větší celkovou hodnotu exportů do třetích zemí než Čína. (Vzájemný obchod obou zemí je samozřejmě odečten.) Zhruba sto milionů Němců a Holanďanů dokáže v mezinárodním obchodě „pobít“ 1,3 miliardy Číňanů. Což je na jedné straně dobře, protože je zřejmé, že Evropa má ještě naději a že je vysoce konkurenceschopná. Na druhé straně je to problém, protože euro, které je silné díky Němcům a Holanďanům, působí problémy méně zdatným zemím eurozóny, které nemohou devalvovat.

Exportní výkonnost obou zemí je hlavním důvodem, proč je euro tak silná měna. Ovšem až příliš silná pro členy eurozóny, kteří nejsou schopni dosáhnout podobné výkonnosti. Když se podíváme na evropské státy, které měly během poslední doby problémy, narazíme na mnohé, jejichž obchodní bilance a bilance běžného účtu je v hlubokém propadu: Řecko, Španělsko, Portugalsko, částečně Itálie. Ze zemí mimo eurozónu lze značnou nerovnováhu pozorovat u Maďarska a zvláště pak u pobaltských států.

Pro země z druhé skupiny je velmi obtížné mít zároveň euro a zároveň ekonomiku, která není schopna tuto silnou měnu „utáhnout“. Devalvace nepřipadá v úvahu, restrukturalizace je proces obtížný a zdlouhavý. V případě otevřených ekonomik (což jsou dnes v EU prakticky všechny) pak další nesnáze mohou přijít ze strany výkyvů kapitálových toků a tvorby úvěrů. Všichni obdivovali Irsko, Španělsko a pobaltské státy, dokud se jim dařilo. Rychlý hospodářský růst těchto zemí v období 2000–2007 byl způsoben rychlou tvorbou úvěrů a přílivem kapitálu. Obojí bylo zrychleno eurem, respektive vazbou na euro.

Když v Evropě nastala recese, dosavadní výhoda se změnila v břemeno. Ukázalo se, že zmíněné země byly závislé na rychlé tvorbě úvěrů a přílivu kapitálu; když se tyto motory růstu zastavily, přišly obrovské problémy. Euro v těchto ekonomikách zafungovalo jako zesilovač hospodářského cyklu. Tyto země by patrně dnes byly v lepší situaci, kdyby měly vlastní měnu s plovoucím kurzem.

Dále existuje třetí skupina evropských zemí, které jsou někde mezi: euro jsou na rozdíl od Irska, Portugalska nebo Lotyšska schopny „utáhnout“, jeho výhody jsou důležité, ale nepatří do první ligy exportérů jako Německo nebo Nizozemí. Zde bychom mohli uvést třeba Francii, Belgii nebo Rakousko. Tyto země možná mají na to, aby byly v eurozóně, ale jejich ekonomikám členství neprospívá zdaleka tak výrazně, jak politikové onehdy slibovali.

Hlavním problémem eura je tedy divergence konkurenční schopnosti jednotlivých ekonomik. Eurozóna má v sobě vestavěné vnitřní pnutí. Toto pnutí nelze odstranit měnovou ani rozpočtovou politikou. Je dáno rozdílným historickým vývojem, podnikatelským prostředím, rozdíly v kultuře a vzdělanosti. Tyto faktory vytvářejí konkurenceschopnost (nebo naopak její nedostatek) a z krátkodobého hlediska je nelze ovlivnit. Žádný pakt růstu, stability, prosperity, volnosti, rovnosti a bratrství s tím nic nenadělá. Evropské státy jsou prostě rozdílné a není pravda, že jedna měna je vhodná pro všechny stejně. Naopak, společná měna zvýrazňuje vnitřní tenze.

Kdyby eurozóna byla konstruována čistě na základě ekonomických kritérií s vyloučením politiky, byly by členskými zeměmi Německo, Nizozemí, Lucembursko, Finsko, Švédsko, Dánsko, Švýcarsko, Norsko – a s přimhouřením očí možná ještě Rakousko. Tyto země jsou skutečně natolik silné a konkurenceschopné, aby si mohly dovolit nejtvrdší měnu na světě. Jde samozřejmě o politickou fikci, protože Švýcarům nebo Norům by muselo připadat legrační dát se do party s předluženou zemí s chaotickými veřejnými financemi, jako je Německo. Z čistě ekonomicko-obchodního hlediska by ale tato hypotetická měnová unie dávala smysl. (A mimochodem – dokážete si představit, jakou světovou hospodářskou velmocí by Německo mohlo být, kdyby mělo finance alespoň v takovém pořádku jako Česká republika?)

Euro se naopak ukázalo být naprosto nevhodným pro všechny jižní země, včetně Slovinska. Ve všech těchto zemích vedlo k rozkolísání hospodářského cyklu. Slovinsko přijímalo euro s nadšením. Během doslova pár let slovinská ekonomika vykazuje pokles HDP o 8,5 % (první čtvrtletí 2009). Horší výsledky vykazují v rámci Evropy již jen Litva, Lotyšsko a Estonsko – což jsou jen další oběti iluze o prosperitě, kterou měla přinést společná měna.

Euro je jako cihlová budova, jejíž základy spočívají z poloviny na žule a z druhé půli na jílu. Takováto konstrukce nemůže být nikdy dokonale stabilní. Zpočátku může být stavitel pyšný, ale časem se začnou objevovat trhliny. S přibývajícím časem jich bude přibývat a budou stále hlubší. Eurozóna obsahovala podobnou konstrukční chybu již od samého začátku. Tehdy vládla iracionální naděje, že jíl se nějakým zázrakem promění v žulu. Nic takového se samozřejmě nestalo.

Praktické závěry

• Může eurozóna dlouhodobě přežít? Nevíme. Historie teprve ukáže. Prvních deset let eura bylo úspěchem jen z čistě technického hlediska – ovšem katastrofou a fiaskem z hlediska ekonomického. Uvidíme, co bude následovat. Poučí se evropské země? Pokud ano, jak?

• Má se Česká republika snažit o přijetí eura? Možná ano. Počkejme takových dvacet let, pak se uvidí, jestli ještě eurozóna bude existovat. Jestli bude existovat Evropská unie. Historie občas připravuje různá překvapení.

• Ne, to není vtip.

Úryvek je z knihy "Finance po krizi", autor Pavel Kohout vydané v roce 2009 nakladatelstvím Grada Publishing. Více informací naleznete na http://www.grada.cz