Eurozóna: Záchrana, nebo pád?

Základem evropské hospodářské a měnové unie byly dva principy: Každý stát je zodpovědný za své finance a ECB se nestane finančně-politickým nástrojem - zprostředkovatelem fiskální politiky. Oba principy byly porušeny. Je to omluvitelné?

První princip byl znásilněn poskytnutím pomoci Řecku, druhý utrpěl, když evropský systém centrálních bank začal intervenovat na slabých trzích, aby podpořil dluhopisy zemí ve finančních potížích.

Možná bylo naivní věřit, že Pakt růstu a stability zajistí, že každý stát bude sám zodpovědný za své finance. Zřejmě bylo nevyhnutelné, že bude vyžadovat doladění. Mechanismus kombinující prevenci s vyrovnávací pomocí poskytnutou za určitých podmínek a zahrnující procedury insolvence pro dluhy postižené státy - jak já předjímám Evropský měnový fond - by pravděpodobně mohl obnovit důvěru v principy individuální finanční odpovědnosti v pozměněné formě.

Oproti tomu bude praděpodobně daleko složitější obnovit důvěryhodnost principu jasného oddělení cílů monetární a fiskální politiky. ECB zdůraznila, že omezí dopady své intervence na trhu na padající vládní dluhopisy, takže to nenafoukne celkovou likviditu a tedy nebude mít vliv na inflaci. ECB tak musela činit, aby odvrátila obvinění, že monetizuje vládní deficity. Ale v momentě, kdy těmito intervencemi ECB záměrně sníží úrokové náklady churavějících zemí a zvýší úrokové náklady ostatním dlužníkům, dává dotaci jedněm a zvýší daně druhým - a tak se dostává do role fiskálního zprostředkovatele.

To nevyhnutelně povede též ke střetům zájmů mezi centrálními bankami národních bank v "eurosystému", jak ECB sama sebe nazývá. Centrální banka v zemi s fiskálními problémy bude vždy tvrdit, že trh s domácími vládními dluhopisy potřebuje podpořit. A co se stane, pokud dojde k nejhoršímu scénáři - kdo ponese ztráty, pokud bude Řecko skutečně nebude schopno splácet svůj státní dluh?

Lidé budou argumentovat tím, že krize si vyžádala mimořádná opatření, že intervence byly objemem minoritní a budou tak mít víceméně symbolickou hodnotu a že centrální banky v USA a Velké Británii provedly v minulosti podobné operace. Řeknou, že moje kritika angažovanosti ECB v pomoci státům z finančních problémů je typickým příkladem německého otrockého lpění na principu.

Podle mého názoru pragmatici, kteří tuto kritiku pronášejí, podceňují mimořádnou zranitelnost Evropské měnové unie. V minulosti všechny měnové unie suverénních států selhaly, protože národní fiskální politika časem získala převahu nad společnou měnovou politikou. Myšlenka striktního udržení ECB od participace na všech fiskálních operacích měla EMU uchránit od osudu, jaký měli její předchůdci. S angažovaností ECB při záchraně států v nouzi se otevřely dveře viru, který se ukázal pro minulé měnové unie smrtelným.

http://www.dbresearch.com